Zdeněk Kaňka † 25.7.2013

Jim Blot (alias Zdeněk Kaňka):

Po třech řekách

(Zážitky z jedné dovolené)

Své putování věnuji táborským bratrům
Z 5. oddílu jako upomínku
Na báječná léta ve znamení
Lilie a kotvy.

Mé vzpomínání patří také
Věrným kamarádům z kanoistiky,
Kteří stejně jako já,podlehli
Kouzlu řeky a pádla.
Dík za nádherná společná putování
Na vodě i po souši.

Vyplouváme

Když se nám po delší námaze podařilo vytáhnout Mílova Delfína z hromady lodí na denní světlo, bylo mi v tu chvíli nevalně. A tak jsme Léta Páně 1944 v srpnu uprostřed žhavého léta stanuli ve stínu Suchdolského nádraží, kam jsme před chvílí přisupěli místním expresem z Budějovic.

Stál jsem a mlčel v hlubokém zadumání, v tichém pohnutí. Ostatně ani s Božou to nebylo lepší. Jeho protáhlý a vždy usměvavý obličej jaksi pobledl a zešedivěl že mně napadlo, kdy se naposledy holil.

Současná realita se diametrálně rozcházela s našimi představami. Když jsem si v duchu kreslil Delfína, kterého nám ochotně svěřil Míla do péče, byl bych vsadil sto ku jedné, že není druhá taková loď na celém jihu. Vlastně tomu skutečně tak bylo, jenže v opačném slova smyslu. Připouštěl jsem, že asi bude poněkud odřená, když podstoupila tolik cest, ale tohle zde? To prostě přesahovalo všechna naše očekávání. Tenhle škuner, na němž se poznamenal zub času i záludnosti mnohých řek, připomíná místy spíš velký cedník. A tohle by nás mělo přenést přes desítky šlajsen, peřejí a jiných úskalí na sto kilometrů od tohoto místa? No nazdar! Byl bych v tu chvíli přísahal na to, že naše dovolená na vodě je v čudu. A vyvstal problém přímo nerudovský - Co s ním?

Po delším dohadování jsme se ujednotili na pokusu Delfína oživit. A tak došlo v zápětí na podivný transport lodního muzea k řece. Byl to asi impozantní pohled na dva bílé otroky pachtící se v žáru poledního slunce. Konečně jsme se dovlékli na pravý břeh pod mostem a dopřáli si chvíle zaslouženého oddechu. Tím ovšem naše trable nekončily, spíše naopak.

Pak nadešlo spravování, fládrování, lepení. V několika hodinách se nám podařilo spotřebovat vše nezbytné, co nám poskytla příroda a nejbližší okolí. Z vlastního majetku i několik kapesníků. Snad by byla vzala za své i Božova sváteční košile, kdybychom nebyli líní pátrat po ní v chaosu naší bagáže.

Přiznávám, že jsem si nebyl tak docela jistý úspěchem, když jsme obvázaného Delfína spouštěli do chladivých vln Lužnice.Snad pochopíte ten příjemný pocit, když jsme zjistili, svým očím nevěříce, že je loď i po chvíli stále ještě vidět na hladině.

Tak to asi přeci jen vydrží, povídá Boža jen tak pro sebe. Zdá se, že ještě pochybuje. Celkem vzato byla situace natolik příznivá, že jsme se mohli pokusit o zahájení plavby. Naložili jsme do svých hladových útrob něco z vlastních zásob, potom taky do lodě vše, co se povalovalo na břehu, tak zvanou bagáž a definitivně zvedli kotvy. Pod odpoledním sluncem vytrvale pražícím do našich civilizací svítících těl jsme prořízli modrou přídí hladinu tiché řeky. Tak začala naše dovolená.

Nová řeka

Lužnice pod Suchdolem není vlastně řekou v pravém slova smyslu. Připomíná to větší potok vroubený vrbami, houštím, nízkými bažinatými břehy a místy písečnými nánosy. Tato sotva několik desítek kilometrů stará řeka má tady předzvěst své budoucí krásy, kouzlo miniaturní divočiny, obraz světa uzavřeného do sebe. Nízké vymleté zákruty dekorované spletí kořenů i vyvrácených trouchnivějících kmenů. Loď se točí mezi břehy, připadáme si jako v živém filmu. Je zde všechno po čem s trochou skromnosti zatoužíš. Snivá romantika proměnlivé scenérie, tiše plynoucí řeka, snivá zákoutí, sem tam i drobné peřeje, třpytivá cesta křovinami, místy zase volný rozhled do lučin a hájů. Houpavé vlny nás nesou velkým tichem. Plyneme neslyšně z jedné zátoky do druhé, kroutíme se mezi břehy, smýkáme se podél vrbin dýšících vlhkem a rybinou. Míjíme písečné nánosy svítící žlutavou opuštěností. Pádla leží nehnuté na vodě, na obloze září slunce, nikde ani mráček.

Bože se rozložil v lodi, sluní se a tiše si píská. Oba jsme zanechali všední starosti někde za sebou. Jedeme vstříc novým dnům, zážitkům a nadějím. Odpoutali jsme se od myšlenek a problémů rýsovacích stolů, od prostředí konstrukční kanceláře. Tady jsme závislí od vlastní vůle a taky ovšem od náhody,co přinese další chvíle. Věnujeme se pozorování okolí a loď svěřujeme do náruče vln. Ta nádherná pohoda kolem nás prostupuje. Co zajímavého nás ještě čeká tam dole před námi? A řeka nás nese dál. Myslím na představu volných dní, které máme před sebou a je mi báječně.

Je už pozdní odpoledne, spíš podvečer, když míjíme první stany na písečném břehu pod skupinou borovic. O několik kilometrů níže dojíždíme skupinu pražských lodí, vesměs mixy. Především manželské dvojice jsou pozoruhodným objektem i pro psychologa. Stáváme se svědky scén přímo divadelních. Soulad a pohodu v mžiku střídají stresy a konflikty. Stačí jen takový vyvrácený kmen v proudnici, chvilka zaváhání a děj grotesky se odvíjí. Strohý dialog, někdy jen monolog. Sakra, kam to jedeš? Odpověď. Nekecej a zaber. Údiv. Vidíš, už jsme v tom. Následuje udělání jako vystřižené z filmu. Další v pořadí je plavba za lodí, lovení posádky, honba za bagáží. Části volně ložené se obvykle odepíší jako oběť řece a vlastní nedbalosti. Během dění se koná ústní duel s použitím nejrůznějších méně spisovných výrazů, nejčastěji z oboru zoologie. Když se nervy uklidní, loď vylije, naloží živý a mrtvý inventář a jede se dál.

U vjezdu do Nové řeky opouštíme konvoj lodí a jedeme tak říkajíc na vlastní pěst. Břehy vroubené borovými a dubovými lesy se zvolna rozestupují a my spějeme do otevřené vodní pláně, v níž se řeka ztrácí. Stanuli jsme na klidné vodě a bloudíme rákosím a pak mezi koberci stulíků. Teprve po chvíli jsme se vymotali z náruče bažinatých tůní a našli si další cestu. Slunce se již sklonilo k západu a svítí nám přímo do tváře. Přistáváme na levém břehu blíže osamělého statku, abychom se pro změnu seznámili s pevnou zemí. Koupáme se a odpočíváme, bloudíme lesem, vdechujeme vůni pryskyřice a travin. Ale čas nestojí, chceme ještě kousek dál. Po klidném úseku přijíždíme k mlýnu Weinzettel. Jsme zklamáni, když zjistíme,že propust je nesjízdná. Zato se setkáváme s kamarádem, který tu tráví dovolenou ve společnosti tří krásek. Šťastný to muž! Chvíle v milé společnosti rychle uběhla a zase se nás ujala řeka. První peřej nás vtáhla do vln. Voda stříká na Delfína, břehy kolem nás uhýbají dozadu, propadáme se do šera lesních stínů a bílé pěny. Jedeme vodáckým rájem a jsme u vytržení. A zase další peřej. Loď letí slapem, pohladí bokem záludný kmen, špička unikne o vlásek kamenu a zhoupne se po dlouhé vlně.

Zatím se stíny bizarně protáhly, červené slunce se ztrácí za obzor. Řeka se uklidnila, šeptá o krásách letních večerů a dýchá příslibem nových zážitků.

Pozdní tábor

Srpnovou nocí po stříbrem zalité řece pluje neslyšně osamělá kanoe kolem utichlých zarostlých břehů.Nese nás pod hvězdami do fantastických stínů, do pohádky z tisíce a jedné noci. Připadáme si jako dobrodruzi brázdící lesklé hladiny jezer Aljašky, jedeme za svitem polární záře, za voláním dálek. Jsme tu jen my a naše řeka. Je nám nádherně.

Z temna lesa rozevírá svou světlou bránu malá mýtina pohřbená do stínů noci. Teprve tady jsme spustili kotvy. Červené jazyky ohně dýchají teplem, vyšlehnou co chvíli a spoře osvětlí jehlan našeho stanu pod mohutnou borovicí. Na břehu mezi spletitými kořeny odpočívá náš Delfín.

Ještě dlouho svítí náš oheň do noci jako maják v přístavu snění. Paseka dýchá vůní pryskyřice. Sníme s otevřenýma očima na plochých kamenech kolem ohniště. Měsíc spěje, kloní se nad lesy, aby skryl svou zsinalou tvář do potrhaných závojů mlhy nad řekou. Na slatinách tančí neslyšně zelené světlušky. Náš pozdní tábor zvolna usíná.

Stráž na Nežárce.

Celý příští den pražilo slunce nemilosrdně do našich hnědnoucích těl. Odpoledne jsme již leželi na louce u jezu nad Soběslaví. Vzduch se chvěl horkem nad rozpálenou zemí. Na západě stály mračné hradby se stříbrným lemem. Blížila se bouře. Byli jsme unaveni horkem a marně hledali osvěžení ve stínu, který již dávno ztratil svůj příjemný chlad. Ani koupání nás na delší dobu nezbavilo pocitu tíže, která dolehla na všechno kolem. Vzduch byl prostoupen napětím, které působilo stejně únavně jako horko. Vedle nás připravovali kamarádi Modrý šíp k odstartování.

To už jsme měli dnes za sebou desítky kilometrů. Ráno jsme vyjeli pozdě. Klidná řeka měla plno smyček, které prodlužovaly naší cestu poměrně jednotvárnou veselskou nížinou. To bylo ještě dopoledne. Naše plavba po Nežárce pokračovala po známých místech. Když jsme minuli vaziště vorů Na Pecáku, zarazili jsme níže po řece v místě, kde se říká U Barona. Vystoupil jsme, abych zhlédl místo jednoho nezapomenutelného tábora z roku 1937. Vše se mi zdálo stejné jako tehdy. Jen hromady dřev na břehu zmohutněly jako svědek válečného hospodaření. Stará bouda stojí stále ještě na okraji lesa ve stínu borovic. Zarostlá křovím a ostružinami hledí malými okénky do spoře porostlého vaziště. Tady jsou ještě znát stopy po stanech a zbytek materiálu z táborových kamen.

Těším se zbytků dávné skautské kultury, nad troskami vlastnoručně postaveného krbu. Vzpomínám na řadu deštivých dnů, na bledá rána s chuchvalcem mlh i na kontury jehlanů sdílející se mnou noční hlídky. Vybavují se mi drobná dobrodružství frahelžských lesů spojená s plněním tří orlích per, bezstarostné chvíle s kamarády.

Myslím na svou matku a její pobyt v hájovně Samoty, na její obětavost a všechny ty šťastné chvíle společně prožité.

Všechno bylo tak milé, nezapomenutelné, jako ti,kteří nám odešli. Přišla léta, která dávala i brala. Ke mně se znovu vrací vzpomínky na nenávratné skautské mládí. Nerad jsem opouštěl tato místa, připomínající minulost.

Naše plavba pokračuje. Les zvolna končí, šumění vln tichne, Nežárka se s námi loučí. Ještě jedním rozmachem vylije svoji sílu do pěnících se vln a zpět do Lužnice.

Znovu odpočíváme, když jsme před tím překonali poslední nástrahy Nežárky a vyrovnali účet za naše kamarády z Modrého šípu. Ta šlajsna byla jistě záludná. Snaha dokázat sami sobě, že to zvládneme byla, lákavější než riziko udělání se. Ostatně - přeci se říká: "Když je štěstí unavené atd. …". A tak jsme to zmákli, jsme přece chlapi.

Petr a Luboš byli už daleko před námi, když jsme vjeli zase na Lužnici. Ani jsme nechvátali. Věděli jsme, že na nás někde níž počkají. S naloženou lodí jsme projeli soběslavskou propust, aniž bychom před tím shlédli, v jakém je stavu. Chvátali jsme,protože se zvedl silný protivítr a začínalo pršet. Se světlem prvních blesků jsme dorazili ke Špačkově elektrárně, kde nás čekala posádka druhé lodě. Byli to dobří kamarádi, praví vodáci. Petr studoval medicínu do doby, než mu bylo z důvodů všeobecně známých znemožněno vysokou školu dokončit. Luboš byl jako hudební talent konzervatorista. V příštích dnech jsme s nimi prožili hodně pěkných chvil. Při vzájemném sdělování zážitků čas rychle utekl. Bouřka přešla, vyjasnilo se a my nastoupili cestu domácími vodami za heslem - "Tábor je náš program". Toho večera jsme dali dobrovolně přednost stanu před postelí. Jednak jsme nechtěli porušit tradici, a pak jsme chtěli úplně využít možnost společného večera u Lužnice.

Trosečníci z opojení

Příští ráno nás zastihlo v dobré náladě pod železničním mostem Křižíkovy bechyňské dráhy. Tady jsme se pokoušeli přistát u pilíře zavřené šlajsny a použitím různých cviků. S ohledem na okolnosti, především vyšší stav vody po včerejší bouři, jsme byli přinuceni přistoupit na kompromis a tak se u Přibíka, přes malou radost celého loďstva, přenášelo.

Posádka Delfína byla toho času beze změny až na to, že jeden člen posádky byl uznán na marodku. Ten šťastlivec jsem byl já. Při sjetí jezu ve Starém Táboře bez lodě a hlavně bez bot jsem si opatřil rozříznutí chodidla. Petr, jako lodní lékař, se mne ujal a provedl potřebný zákrok. Abych se ukázal jako ukázněný pacient, netroufal jsem se před tím ani koupat. Taková to byla autorita. Protože jsem měl předepsaný klid, pořídil jsem si v lodi z bagáže cosi jako křeslo s opěradlem. Od té chvíle jsem si připadal jako maharadža z Ešnapuru.

Ráno začala naše plavba dík přenášení nic moc. K tomu přistoupila řada táborských jezů, většinou podle zákona schválnosti - zavřených. Nelze se tedy divit, že jsme byli skoro rádi, když jsme pod Klokoty ukázali, jinak milému a sympatickému Žižkovu městu, zcela nespolečensky žárem a vodou rozpukaná záda.

Zahájili jsme defilé kolem krás a půvabů Lužnického údolí, kolem míst studentských procházek a výletů. Zdravila mne známá místa, vody, skály, les.

Několik volných propustí úspěšně zvládnutých nás ukolébalo pocitem sebejistoty tak,že jsme jaksi vyloučili možnost zbytečného a ponižujícího prohlížení situace na jezu před sjetím. Prostě, byli jsme už něco jako profesionálové a neměli to zapotřebí. A protože podle lidové pranostiky "každé pýše předchází pád", připravil nám otec vod nástrahu v podobě jezu otevírajícího bránu do údolí mě tak známého. Místní osada zde se od nepaměti zove "Opojení". Nikdy jsem se nezajímal, odkud se tento název vzal. Pochopil jsem to v příštích chvílích, v tom okamžiku, kdy jsme byli vrženi doprostřed vln a vírů. Ale to bych předbíhal. Tedy pěkně od začátku. Nejdřív nebylo nic. Vlastně přeci, dvě zdravé lodě se svou posádkou a před nimi ležel tiše a nevinně Kvěch. Vzpomněl jsem, že právě před třemi roky jsme zdolali tento jez s Vláďou na našem starém dobrém F2, což byl deblkajak. Tuto skládačku jsme v létě roku 1941 proměnili u Suchomela v ponorku a tamtéž definitivně odepsali.

Věřil jsem, že dneska uspějeme. Jistota mne rychle opustila v okamžiku, kdy naše příď vlétla s podezřelým praskotem do vln pod šlajsnou. Ale to se již Delfín klonil na bok a jeho mokrý kýl se zaleskl na slunci. Co přišlo potom, byly vlastně jenom dozvuky. Vletěl jsem po hlavě do vln, nezmohl se ani na varovné zvolání "Muž přes palubu". Místo toho jsem zarytě mlčel a pil jako námořník. Nic lepšího mě v té chvíli nenapadlo. Nevím,jak dlouho bych se tady opájel přivítáním naší milé osady, kdyby mne dobrák Delfín nepřivedl k rozumu přátelským pohlazením po hlavě. Vzchopil jsem se a vyprostil tělo z hlubiny a objetí vodních víl. První,co jsem uviděl při návratu na tento svět, byl Boža. S hlavou hrdě vztyčenou nad vodou nesl v zubech nepostradatelný čibuk a pouzdro s doklady. Nevzpomínám, zda jsem jako kapitán loď opustil tuto jako poslední, jak se na tuto funkci sluší, ale jedno bylo jisté. Boža svým jednáním zachránil čest posádky. A co bylo dál? Kousek pod jezem ve vracáku se objevil náš Delfín s několika pošramocenými žebry, zatím co lodní pytle se nechaly laskat peřejemi kamenného stáda. Menší část bagáže skončila v nenávratnu. Episoda skončil. Byli jsme trosečníci. Tak mne tedy po létech přátelsky přijala naše milá osada Opojení.

Vltava

My plujem dál a dál v zelené lesy …………………….

Tak a podobně jsme pěli, když se nám podařilo vzkřísit Delfína k další cestě. Několik uzlů za námi se pohupovala modrá loď našich kamarádů a jejich hlasy se nesly údolím. Jen ruce popálené od asfaltu a zneškodněný fotoaparát připomínaly chvíle minulé. Večer jsme tábořili u Šifnerova mlýna pod Dobřejicemi. Až sem jsme sjeli úspěšně všechny jezy, samozřejmě po včerejších zkušenostech už bez bagáže. Byl to náš poslední společný táborový večer prostoupený chladem pozdních stínů a houbovou vůní lesa. Příští den jsme se rozloučili s posádkou Modrého šípu za ranního slunce pod Dobronickým hradem. Stisky rukou, upřímné Ahoj. Uzavírá se krátká, ale milá epizoda. Jsme zase sami. Petr a Luboš se stali minulostí, ale vzpomínky na ně se mi vybaví, kdykoliv pomyslím na tuhle dovolenou.

Lužnice nás nesla dál za novými dojmy jasným létem. Minuli jsme Bechyni a pokračovali kolem obory. Pod Neznašovem jsme vpluli do majestátních vod Vltavy.

Spálení, ošlehaní, unavení vodou i sluncem, zarostlí jako bukanýři, ale v nitru šťastní a spokojení nechali jsme jít kraj kolem nás. Zůstalo za námi Kořensko, minuli jsme Rejsíkov, kde táta zahájil před mnoha léty svoji elektrárenskou praxi. Absolvovali jsme další jezy, Bylo pozdní odpoledne, když se v předu vztýčil gigantický oblouk podolského mostu, symbol české techniky a tvůrčí práce. Projíždíme cílem naší cesty.

A potom se naposled rozezvučely červenské proudy, zdraví nás skály Povltaví. Končí den i naše pouť. Jen řeka plyne dál a na svých vlnách nese pozdravy Šumavy.

Večerním červánkům svěřujeme našeho Delfína. Buď sbohem milá lodičko, věrně jsi nám sloužila a nesla nás po vodách naší dovolené. Zvykli jsme si na tebe a jen neradi tě opouštíme. Byla jsi víc, než pouhou neživou věcí, spíš kamarádem. Vždycky budeš součástí našeho putování.

Vystoupili jsme do stráně na malé úhledné nádražíčko - Červená nad Vltavou. Potom se nás ujal lesklý pás kolejnic a údolí se ztratilo kdesi vzadu v houstnoucí se noci. Zasvítily první bledé hvězdy. Rytmické nárazy kol ukolébávají do snění. Jen vlak hučí krajinou a myšlenky se vrací zpět. Usínám a zdá se mi o vodáckém ráji. Znovu bloudím se svou lodí po nezapomenutelných krásách jihočeských řek - Lužnice, Nežárky a Vltavy

Good navigation - Ahoj